Alan Grezl

Rád se pohybuju na pomezích různých světů

Kytarista a zpěvák Alan Grezl působí na první pohled jako přísně racionální, vyrovnaný člověk. Při rozhovoru sedí vysoký štíhlý kluk s dlouhými vlasy jako socha a promyšleně odpovídá na otázky.

Tenhle první dojem trochu chladného suveréna ale během povídání pomalu mizí a odkrývá se zvláštní obraz inspirativně, ale současně skoro bolestivě rozpolceného člověka: hudebník živící se jako systémový inženýr, introvert věčně toužící projevit své nitro, zpěvák, který se podle svých slov umí lépe vyjádřit výtvarně.

Perfekcionista i nevázaný ochutnávač nového, samotář, který si umí užít jeviště.

Projev, exprese, médium pocitů, lidský hlas. Výraz asi mám, i když technicky bych mohl jít výš.

Taky jsem typ člověka, který hledá spíš harmonii než konfrontaci, takže uvnitř kapely se snažím propojovat vztahy, hledat možnosti porozumění.

Jak ses vlastně dostal k hudbě? Mohl bys mi vyprávět ten příběh?

Pamatuju si, že už někdy ve druhé třídě jsem si často pobrukoval v lavici. Možná už někde tady se asi projevovaly moje sklony k hudbě.

Jednou mě za to učitelka pěkně seřvala - Grezle, mlč! To ve mně vyvolalo blok, kterého jsem se zbavil až někdy na gymplu.

A to ses celou tu dobu s hudbou vůbec nesetkal?

Ale jo, jasně. Od třetí třídy jsem chodil do lidušky na kytaru. Vůbec mě to nebavilo, byla to pro mě jen dřina, kterou jsem nechápal, tak jsem to v sedmé třídě zabalil.

A jak tě to teda nakonec chytlo?

To bylo v souvislosti s chmelovými brigádami na gymplu. Tam se samozřejmě vždycky hodně chlastalo, byla super atmosféra. A já jsem najednou začal zpívat! Skákal jsem po stolech, bylo to osvobození, konečně nespoutaný projev.

Jakou roli v tom hrály baby?

Samozřejmě zásadní! Šlo mimo jiné – nebo asi především (smích) – o to zaujmout.

Jak ses dostal ke Kazachstánu?

Byla to úplná náhoda, jak to tak bývá. Potkal jsem našeho bubeníka Jirku Geršla na kytarových dnech ve Štramberku a strašně jsme se ožrali – jak to tak bývá. (smích) Lili jsme do sebe věnce piv, bavili se o filozofii a Jura nakonec zapomněl i na holku, kterou tam balil. Skvěle jsme si rozuměli.

Pak jsme se viděli až po roce zase ve Štramberku a tentokrát mě Jirka pozval na zkoušku jejich kapely, abych zpíval. Zazpíval jsem Hadí mléko a oni mě vzali.

Kromě kytary hraješ i na bulharskou píšťalu kaval. Jak ses k tomuto netradičnímu nástroji, který zní i v několika písních Kazachstánu, dostal?

To byla zase taková souhra okolností a náhod. Na výšce jsem hrál v divadelním představení Krvavá svatba v ostravském Divadle Jiřího Myrona. A tady jsem se seznámil s klukem, který je blázen do bulharských rytmů. Ten mě k tomu nástroji dovedl. Byli jsme spolu i v Bulharsku na čundru.

A flamenco, které máš rád? To přišlo odkud?

Právě přes to divadelní představení, kde jsem hrál scénickou hudbu ve stylu flamenca. Začal jsem se to učit na kytaru, našel jsem si i učitele flamenca. Učím se španělsky, několikrát jsem tu zemi navštívil a dneska už tam mám i pár kamarádů.

Máš nějaký vysněný nástroj, na který bys chtěl umět hrát?

Chtěl bych opravdu dobře hrát na klavír nebo na varhany. Líbí se mi stará hudba, třeba Bach. Dokonalost a krása té muziky tě doslova odpálí do kosmu. To mě právě trápí na mně samém – chci být perfektní, ale to nejde vždycky.

Hudbou se tvoje umělecké zájmy nevyčerpávají. Taky rád fotíš. Co bys mi o tom řekl?

Myslím, že se vlastně umím vyjadřovat lépe vizuálně než hudebně. Focení ti dává možnost projevit svou představivost i myšlenky. Ale já jsem pořád ještě neřekl, co bych chtěl vyjádřit, pořád se hledám. Kdybych měl třeba jednou něco vystavovat, tak by to mělo mít jasné, silné téma, které by lidi vzalo.

Víš, focení, stejně jako každé umění, by mělo být děláno úplně naplno, možná až ad absurdum, do sebezničení.

Když jsme u toho sebeničení, neničí tě někdy spíš tvoje práce, když jako expert na výpočetní systémy prosedíš celé hodiny u té bedny? A jak jde vůbec tohle zaměstnání dohromady s hudbou, uměním? Není to tak trochu schizofrenní situace?

Máš pravdu, že jsou to úplně jiné směry, což mě někdy oslabuje, ale taky posiluje. Rád žiju na pomezích světů, jako je svět logiky u počítačů a na druhé straně třeba hudba. Bojím se rozběhnout za jednou věcí. Když to udělám, za chvíli chci zase někam jinam.

Kolegové v práci mi říkají: No jo, ty jsi ten muzikant... Jako bych nikam nepatřil, věčný tulák.

Tuláci bývají rádi sami...

Jo, jsem vlastně introvert, chci být často sám. Mám rád les, ticho, kde nemusím řešit město, ta roztočená kola uspěchaného života.

S tím taky souvisí moje čundrování za studií, přesněji cíl těch cest. Vždycky mě táhnul víc východ, byl jsem v Turecku, Albánii, Rumunsku, v Litvě, Lotyšsku, Bulharsku, Gruzii, Arménii.

Tam jsem se instinktivně vracel k základním, jednoduchým věcem, do místních divokých hor utíkal od civilizace.

Filozof Václav Bělohradský říká, že smutek, který nás někdy náhle přepadne a o němž nevíme, kde se vzal, je smutek z našich jiných životů, které jsme – jako možnost - třeba jen na zlomek vteřiny zahlédli, ale nikdy je už neprožijeme. Jaký je tvůj smutek? Z jakých neprožitých životů?

Když jsi o tom mluvil, tak jsem měl úplně husí kůži... Nejsem nespokojený s tím, co jsem. Něco mi říká, jsem tady a teď a je to tak v pořádku. Každý má svou cestu a záleží hlavně na tom prožívat svůj život co nejvíc to jde.

Co bych možná mohl být, co prožít? Nejspíš bych bral, kdybych byl talentovaný umělec, třeba malíř, který má co říct.

Rozhovor vedl a zpracoval Jan Goj