Robert Hejduk

Snad se lidi stupidity dnešního mainstreemu přežerou

Dá se říct, že kytarista a kapelník Kazachstánu Robert Hejduk hudbou doslova žije. Kromě své mateřské skupiny hraje v několika dalších formacích, na klávesy například v známém Jeseteru. Mezi muzikanty a výtvarníky se pohyboval už od svého příchodu do Ostravy z Českého Těšína. K dokumentu o kulturním fenoménu tak zvaného „Baráku“, kde žil spolu s umělci a studenty, napsal hudbu.

Poněkud plachý učitel informatiky se umí pěkně naštvat, když se kapele nedaří, jak by si představoval. Říká, že nemusí prorazit za každou cenu, ale současně je v něm znát odhodlání přiblížit se dokonalosti Pink Floyd či Yes. Má k tomu dobrý důvod – svůj nevšední talent vymyslet úžasnou melodii.

Roberte, pocházíš z Českého Těšína, ale už od studií žiješ v Ostravě. Jaký je tvůj vztah k tomuhle městu?

Jsem rád, že bydlím v Ostravě, je to město blízké mému naturelu. Industriální město dost velké na anonymní blbnutí a současně dost malé na to, aby se tady všichni znali.

Od začátku jsem žil v Přívoze, což je trochu divoká čtvrť s nevalnou pověstí. Jako student jsem bydlel v tak zvaném Baráku, kde žili hlavně umělci a studenti. Pořádaly se tady různé výstavy, koncerty.

Na kytaru tě učil Richard Kroczek starší. Co bys o tomto člověku řekl?

Byl to takový ostravský bard. Kromě té kytary šlo o setkávání s úžasným člověkem, který měl spoustu zkušeností a uměl vyprávět historky, jak to s muzikanstvím bylo kdysi. A samozřejmě to byl strašně chytrý hudebník.

Jak ses ke kytaře vlastně dostal? Kroczek tě asi neučil úplně od začátku.

Ne, na kytaru jsem začínal až tak v 16, 17 jako samouk. Prostě jsem si jednou koupil kytaru, ani nevím, jak mě to napadlo. Do té doby jsem se učil na klavír, na který mě v první třídě přihlásili rodiče.

Na jaký nástroj by sis ještě rád zahrál?

Líbí se mi trubka, jednu dobu jsem to trochu zkoušel. V rockové hudbě je to opomíjený nástroj, přitom takové sólo na trubku by určitě bylo zajímavé.

Hrajete artrock. To je, upřímně řečeno, styl spíše pro menšinové publikum. Neplánujete změnu?

Ne, nemáme touhu prorazit za každou cenu. Publikum, které poslouchá tuhle hudbu, tady je. Hrajeme pro lidi, kteří jsou opravdoví fanoušci hudby.

A ti ostatní? A vůbec celý ten tak zvaný show byznys, jak to vidíš?

V 60. a možná ještě 70. letech hudbu dělali lidi, kteří tomu fakt věřili. Pak se do toho vložili byznysmeni a ti se na muziku dívali jako na obchod. Takže jim šlo primárně o co nejlevnější produkci, což vedlo k určitému primitivizmu, který je tady dodneška.

Snad se té stupidity lidi přežerou, ale jsem spíš skeptický.

Dá se mluvit i něčem jako filozofie Kazachstánu?

Náš pocit asi nejvíc vystihuje píseň Bojím se bát. Ty zničené, olysalé hory symbolizují i společnost, která je v podobném stavu nebo tam určitě směřuje. Kontrast mezi životem kdysi a teď, mezi základními životními hodnotami a balastem dnešního přetechnizovaného světa, tak se dá asi ten feeling pojmenovat.

Kapela, to nejsou jen muzikanti, kteří spolu náhodou hrají, ale taky lidi se společnými hodnotami. Je v tom pocit určité sounáležitosti, že se svými názory a třeba i strachy nejsem sám.

Jsi autorem hudby Kazachstánu. Mohl bys popsat, jak skládáš?

Hlavní inspirací je text, ze kterého pramení určitá nálada, rytmus. Z toho potom vyplyne základní melodie. Skládám na kytaru.

Proč skládáš tak dlouhé písně?

Nemám potřebu skládat písničky rychle za sebou, potřebuju čas si od toho odpočinout.

Co se týče našeho stylu, myslím, že je dobře, že tam je nějaká linka, podobnost.

To, jak hrajeme, je průnik našich osobních zaměření: Alan je na flamenco, Radovan hraje víc bluesově, Jirka je založením nejvíc bigbíťák... Takže to dopadne vždycky podobně, ale myslím, že to rozhodně není na jedno brdo.

Náš textař Jarda Žila nás přemlouvá, abychom udělali taky nějakou kratší, údernější věc, my ale zatím odoláváme.

Když jsi u těch textů, jak je dáváte dohromady s hudbou? Upravujete je nějak?

Text je vždycky první, pak hudba. Samozřejmě, že se o tom s Jardou bavíme. Něco škrtneme, někdy chceme textu naopak přidat. Jarda je takový minimalista, on by nejraději dal jednu sloku a dost. Třeba u písničky Ostrava říkal, že ta jedna sloka je super a nechtěl psát další. My jsme ho ale přesvědčili.

Máš nějaký hudební sen?

Jo, chtěl bych si zkusit filmovou hudbu. To by mě bavilo, dobarvovat film muzikou podobně jako text.

Rozhovor vedl a zpracoval Jan Goj